{"document_id":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04","court":"usoud","case_number":"Pl. ÚS 66/04","ecli":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=Pl-66-04","decision_date":"2006-05-03","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"REJECTION","subject":"Ústavnost implementace evropského zatýkacího rozkazu do českého právního řádu, zejména z hlediska zákazu nucení občana k opuštění vlasti a zásady oboustranné trestnosti.","legal_sentence":"Z čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též \" Ústava \"), ve spojení s principem spolupráce stanoveným čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy , jejíž součástí je Listina základních práv a svobod (dále též \"Listina\"), přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny. Není opodstatněné tvrzení navrhovatelů, že by vnitrostátním přijetím evropského zatýkacího rozkazu byl narušen trvalý vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání tohoto řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana k jeho stíhání v členském státě EU pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto řízení mu nic nebrání vrátit se zpět na území České republiky. Občan má právo se bránit proti opatřením orgánů činných v trestním řízení při předání podle evropského zatýkacího rozkazu opravnými prostředky, nevyjímaje z toho ani případnou ústavní stížnost. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny, podle jehož věty prvé má každý občan právo na svobodný vstup na území republiky, a podle věty druhé občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, zcela jistě znemožňuje vyloučit českého občana ze společenství občanů České republiky jako demokratického státu, k němuž ho váže pouto státního občanství. Ze samotného textu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze, bez dalších argumentů, jednoznačně odpovědět, zda a nakolik vylučuje časově omezené předání občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, pokud má právo se po skončení tohoto řízení vrátit do vlasti. Jazykový výklad termínu \"nucení k opuštění vlasti\" totiž může obsáhnout i takovéto relativně krátkodobé předání občana k trestnímu řízení do zahraničí. Pojem zákazu \"nucení k opuštění vlasti\" lze interpretovat jak extenzivně, tak restriktivně. Ústavní soud, ve shodě s navrhovateli, soudí, že pro vyřešení otázky významu čl. 14 odst. 4 Listiny je třeba hledat jeho objektivní smysl. Pro posouzení významu tohoto ustanovení Listiny mají své místo zejména historické motivy přijetí této úpravy. Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny se poprvé objevilo v rámci čl. 15 odst. 2 návrhu Listiny ve zprávě ústavněprávních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů ze dne 7. ledna 1991 (viz tisk 392, http://www.psp.cz). Ústavní soud se shoduje jak s navrhovateli, tak s účastníky tohoto řízení, že zkušenost se zločiny komunistického režimu hrála při utváření Listiny nepominutelnou roli. Tuto roli sehrála i při tvorbě současného čl. 14 odst. 4 Listiny na přelomu let 1990 a 1991 tehdy ještě zcela nedávná zkušenost, spojená zejména s akcí \"Asanace\", při níž komunistický režim nutil nepohodlné osoby k opuštění republiky. Historický výklad tedy svědčí pro to, že ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny se nikdy netýkalo extradice. Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v České republice. Při nalézání objektivního významu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze tyto skutečnosti pominout. Není v souladu s principem objektivního teleologického výkladu, reflektujícího realitu současné EU, založené na vysoké mobilitě občanů v rámci celého unijního prostoru, aby čl. 14 odst. 4 Listiny byl vykládán tak, že neumožňuje ani časově omezené předání občana do jiného členského státu za účelem trestního řízení o trestném činu spáchaném tímto občanem v tomto státě, pokud je garantováno, že po skončení trestního řízení bude, na vlastní žádost, předán zpět do České republiky k případnému výkonu trestu [srov. § 411 odst. 7 trestního řádu (dále též \"tr. řád\")]. Časově omezené předání občana k trestnímu řízení, probíhajícímu v jiném členském státě EU, podmíněné jeho následným opětovným předáním do vlasti, tedy není a nemůže být nucením k opuštění vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny. Obdobně lze upozornit na úpravu, podle níž občan České republiky nebo osoba s trvalým pobytem v České republice bude předána k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do jiného členského státu Unie jen se svým souhlasem [§ 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Z toho plyne, že bez svého souhlasu nebude do zahraničí k výkonu trestu odnětí svobody nikdo předán. Právo občana na ochranu ze strany státu se projevuje mj. v tom, že by došlo k porušení čl. 14 odst. 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též \"Úmluva\"), pokud by občan byl předán k trestnímu řízení do státu, kde by standardy trestního řízení nesplňovaly požadavky kladené na trestní řízení českým ústavním pořádkem, např. v situaci, kdy by bylo reálně ohroženo právo občana na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), případně kdy by občan mohl být vystaven mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2 Listiny). Tak tomu ovšem v případě evropského zatýkacího rozkazu není. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za jistou pojistku zaručující ochranu českého občana na ústavněprávní úrovni lze považovat ustanovení § 377 tr. řádu, podle něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat, anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný zájem České republiky. Tento princip, obsažený v hlavě dvacáté páté oddílu prvém tr. řádu (označeném jako obecná ustanovení), se tedy vztahuje jak na klasické řízení vydávací podle oddílu druhého, tak na řízení o předání osoby mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu podle oddílu třetího téže hlavy. I když je toto ustanovení trestního řádu uvozeno marginální rubrikou \"ochrana zájmů státu\", lze zejména z textu jeho první věty dovodit, že se bude jednat zejména o zájem státu na tom, aby nedošlo k porušení základních práv českých občanů zakotvených v ústavním pořádku České republiky, jehož nedílnou součástí je i Listina základních práv a svobod (... jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat...). Osobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu). Těmito ustanoveními je zachována ochrana občana, případně i jiné osoby, která má být předána k trestnímu řízení, a současně je zachována podmínka, že v důsledku předání vyžádané osoby nebude v individuálním případě dotčen ústavní pořádek České republiky. Tyto zásady jsou konformní s Rámcovým rozhodnutím, podle něhož nic v něm nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace, nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno. Rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích. Rámcové rozhodnutí rovněž výslovně deklaruje, že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Není proto opodstatněné tvrzení, že by vnitrostátní úpravou evropského zatýkacího rozkazu byl narušen vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání trestního řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana pro jeho stíhání v členském státě Unie, pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto trestního řízení mu nic nebrání vrátit se zpět (eventuálně k výkonu trestu na území České republiky). Trestní řád specifikuje důvody, za kterých k předání osoby do jiného členského státu Unie nedojde (zejm. § 411 ). Občan má právo bránit se proti opatřením orgánů činných v trestním řízení opravnými prostředky, které mají odkladný účinek (viz § 411 odst. 5 tr. řádu), nevyjímaje ani případnou ústavní stížnost. V případě, kdy by předáním občana došlo k porušení ústavního pořádku, k předání občana nedojde. Při těchto závěrech je nutno vzít na zřetel nejen ochranu práv osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ale též zájmy obětí trestných činů. K ochraně práv obětí a poškozených se obecně jeví jako praktičtější a spravedlivější, aby trestní řízení probíhalo ve státě, v němž došlo ke spáchání trestného činu (srov. podmínky pro řešení případu souběhu více evropských zatýkacích rozkazů v § 419 tr. řádu a čl. 16 Rámcového rozhodnutí, kde jednou ze základních podmínek je zvážení otázky místa trestného činu). Protože realizace evropského zatýkacího rozkazu při předávání vlastních občanů je podmíněna vzájemností (§ 403 odst. 2 tr. řádu), navrhovateli napadená úprava chrání práva osob, které se považují za osoby poškozené podle českého trestního řádu . Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro případnou oběť trestného činu. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací navrhovatelů, kteří tvrdí, že § 412 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny, protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy nevyžadující oboustrannou trestnost. Pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis zakotvující trestnost jednání způsobem, jakým to činí § 412 odst. 2 tr. řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním, ale procesněprávním. Předání podle evropského zatýkacího rozkazu ještě není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a 40 Listiny. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí § 412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Na osoby v České republice (občany, osoby s trvalým pobytem a ostatní osoby běžně se na jejím území nacházející) tedy ustanovení § 412 tr. řádu neklade povinnost znát trestní právo všech zemí EU. Výčet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost, není dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc, přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána. Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským státům EU Česká republika nijak neporuší princip legality. Obecně řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka, opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o demokratické režimy dodržující principy \"rule of law\" a jsou vázány povinností tento princip dodržovat. Je to přesně ta situace, kdy úroveň sbližování mezi 25 členskými státy EU dosáhla takové míry vzájemné důvěry, že už necítí potřebu lpět na principu oboustranné trestnosti. Předání českého občana nebo jiné osoby oprávněně se zdržující na území České republiky za účelem jeho trestního stíhání do jiného členského státu EU bude pravidelně připadat v úvahu pouze tehdy, pokud k jednání znamenajícímu spáchání trestného činu došlo nikoli v České republice, ale v jiném členském státě Unie. Pokud dojde ke spáchání trestného činu dílem v zahraničí, dílem v České republice, bude připadat v úvahu trestní stíhání v České republice. Tím vznikne překážka pro předání dané osoby k trestnímu řízení do zahraničí [srov. § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu], pokud nebude, s ohledem na povahu daného jednání, účelnější stíhání v jiném členském státě EU, např. proto, že v tomto státě je rozhodující důkazní materiál, skutek se odehrál převážně v tomto státě apod. Podle čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu tehdy, pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území považuje. Toto ustanovení, které poskytuje domácímu justičnímu orgánu možnost uvážení, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, chrání hodnotu právní jistoty, která je též hodnotou práva evropského a jejíž dodržování na evropské úrovni je předpokladem toho, že český ústavní pořádek umožní aplikaci evropského práva v domácím právním řádu (v tomto případě implementaci a aplikaci Rámcového rozhodnutí). Článek 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí sice nebyl výslovně v českém právním řádu implementován, ale v souladu s principem ústavně konformní interpretace musí český justiční orgán vzít na zřetel důvěru českých státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je regulováno českým trestním právem. Zdržuje-li se totiž český občan na území České republiky, aplikuje se na jeho jednání domácí právo, z čehož plyne také ústavně chráněná důvěra této osoby v to, že jejímu právnímu jednání se přikládají právní následky stanovené českým právem. Obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny a v rovině podústavního práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 tr. řádu, které se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu, tedy bude aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní stíhání v České republice. Podle § 377 tr. řádu, interpretovaného ve smyslu čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí, tedy nebude český občan předán do jiného členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se z větší části odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu Unie je v daném případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky. Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě Unie). Bližší konkretizaci tohoto ustanovení ovšem provede až rozhodovací praxe a v této fázi není na Ústavním soudu, aby tuto praxi předjímal. Ústavní soud zdůrazňuje, že český ústavní pořádek nechrání pouze důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně též důvěru a právní jistotu i jiných osob oprávněně se zdržujících na území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky). Specifickou kategorii spadající pod zásadu teritoriality představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). V tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. V takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.","metadata_regulation_keys":["140/1961:§21","141/1961:§403","141/1961:§411","141/1961:§412","1/1993:čl1","1/1993:čl10","2/1993:čl1","2/1993:čl4","2/1993:čl14","2/1993:čl39","209/1992"],"analysis":{"proceedingType":"NORM_CONTROL_STATUTE","subject":"Ústavnost implementace evropského zatýkacího rozkazu do českého právního řádu, zejména z hlediska zákazu nucení občana k opuštění vlasti a zásady oboustranné trestnosti.","facts":[{"sourceRefs":["S0006","S0007"],"text":"Skupina poslanců a senátorů navrhla zrušení § 21 odst. 2 trestního zákona a § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu, které implementují evropský zatýkací rozkaz (eurozatykač) do českého práva. Podle navrhovatelů tato ustanovení umožňují předání českého občana do jiného členského státu EU k trestnímu stíhání, což je v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny (zákaz nucení k opuštění vlasti) a čl. 39 Listiny (princip legality)."},{"sourceRefs":["S0008"],"text":"Vláda původně navrhla novelizaci čl. 14 Listiny, která by výslovně umožnila předání občana do EU, ale Poslanecká sněmovna tento návrh zamítla. Poté byly novely trestních kodexů přijaty i přes veto prezidenta, který argumentoval jejich protiústavností."},{"sourceRefs":["S0009","S0010","S0015"],"text":"Navrhovatelé tvrdili, že napadená ustanovení nutí občana k opuštění vlasti, neboť předání je nucené a bezpodmínečné, a že prolomení zásady oboustranné trestnosti u 32 trestných činů porušuje princip legality, protože občané nemohou znát trestní právo všech členských států EU."},{"sourceRefs":["S0023","S0027","S0036"],"text":"Poslanecká sněmovna a Senát ve svých vyjádřeních argumentovaly, že čl. 14 odst. 4 Listiny byl historicky zaměřen proti vyhánění, nikoli proti dočasnému předání k trestnímu stíhání, a že implementace eurozatykače je nezbytná pro plnění závazků vyplývajících z členství v EU. Ministr spravedlnosti dodal, že ustanovení § 412 tr. řádu je procesní a nezakládá trestní odpovědnost."}],"legalQuestions":[{"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","question":"Zda napadená ustanovení umožňující předání občana ČR do jiného členského státu EU k trestnímu stíhání porušují čl. 14 odst. 4 Listiny (zákaz nucení k opuštění vlasti).","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0102","S0103","S0105","S0106","S0107","S0112","S0113","S0120","S0121","S0126","S0129","S0130","S0131"],"testApplied":"OTHER","text":"Ústavní soud vyložil čl. 14 odst. 4 Listiny tak, že časově omezené předání občana k trestnímu stíhání do jiného členského státu EU, s možností návratu po skončení řízení, není nucením k opuštění vlasti. Historický výklad ukazuje, že ustanovení směřovalo proti vyhánění, nikoli proti extradici. Objektivní teleologický výklad s ohledem na členství v EU a principy evropské integrace (čl. 1 odst. 2 Ústavy) vede k závěru, že napadená ustanovení nejsou v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny. Soud rovněž zdůraznil, že občan zůstává pod ochranou českého státu a že existují procesní záruky (právo na stížnost, ústavní stížnost, § 377 tr. řádu).","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[{"argument":"Čl. 14 odst. 4 Listiny bezvýjimečně zakazuje nutit občana k opuštění vlasti. Předání k trestnímu stíhání je nucením přímými prostředky. Historický výklad (akce Asanace) není rozhodující; objektivní smysl ustanovení je třeba hledat v textu. Vláda původně navrhovala novelu Listiny, což svědčí o tom, že bez ní je úprava protiústavní.","courtTreatment":"REJECTED","courtSourceRefs":["S0102","S0103","S0105","S0106","S0107","S0112","S0113"],"sourceRefs":["S0008","S0009","S0010","S0011","S0012"],"importance":"CORE","parties":["navrhovatelé"],"courtExplanation":"Ústavní soud dospěl k závěru, že časově omezené předání k trestnímu stíhání s možností návratu není nucením k opuštění vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny. Historický výklad ukazuje, že ustanovení směřovalo proti vyhánění, nikoli proti extradici. Objektivní teleologický výklad s ohledem na členství v EU a principy evropské integrace vede k závěru, že předání je přípustné."}],"id":"LQ001","raisedBy":["navrhovatelé"],"precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":4,"REFERENCED":5},"arguments_hidden":2,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":2,"precedent_relies_on_superseded":false,"precedent_followed_by_superseded_hidden":1},{"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","question":"Zda § 412 odst. 2 tr. řádu, který pro taxativně vyjmenované trestné činy nevyžaduje oboustrannou trestnost, je v rozporu s čl. 39 Listiny (princip legality).","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0140","S0141","S0142","S0143","S0144","S0145","S0149","S0153","S0154"],"testApplied":"OTHER","text":"Ústavní soud konstatoval, že § 412 odst. 2 tr. řádu je procesněprávním ustanovením, které nezakládá trestní odpovědnost, a proto se na něj čl. 39 Listiny přímo nevztahuje. Princip legality vyžaduje, aby trestní stíhání v České republice bylo založeno na zákoně, ale v případě předání k trestnímu stíhání do jiného členského státu EU se uplatní právo tohoto státu. Všechna jednání uvedená v § 412 odst. 2 jsou trestná i podle českého práva, a opuštění oboustranné trestnosti je odůvodněno vysokou mírou důvěry mezi členskými státy EU a sdílenými hodnotami. Soud rovněž upozornil na existenci ochranných mechanismů (§ 377 tr. řádu) pro případ, že by předání vedlo k porušení ústavního pořádku.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ002","raisedBy":["navrhovatelé"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":3,"REFERENCED":2},"arguments_hidden":2,"precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false},{"issueType":"JURISDICTION","question":"Zda je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat ústavnost norem implementujících rámcové rozhodnutí třetího pilíře EU, a pokud ano, v jakém rozsahu.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0092","S0093","S0094","S0095","S0096","S0097","S0098","S0099","S0100"],"testApplied":"OTHER","text":"Ústavní soud dospěl k závěru, že má pravomoc přezkoumávat ústavnost norem implementujících rámcové rozhodnutí třetího pilíře, neboť tato rozhodnutí nemají přímý účinek a jejich implementace podléhá plnému ústavnímu přezkumu, s výjimkou případů, kdy by implementace byla mandatorní a neposkytovala prostor pro uvážení. V tomto případě však rámcové rozhodnutí ponechává určitý prostor, a proto je přezkum možný. Soud se přiklonil k výkladu, který umožňuje eurokonformní interpretaci ústavního pořádku.","outcome":"ACCEPTED"},"id":"LQ003","raisedBy":["COURT"],"precedent_cited_by_counts":{"REFERENCED":5},"precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0113"],"interpretation":"Časově omezené předání občana k trestnímu stíhání do jiného členského státu EU s možností návratu po skončení řízení není nucením k opuštění vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny.","regulations":"čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":2,"REFERENCED":1},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_followed_by_superseded_hidden":1},{"sourceRefs":["S0142","S0143"],"interpretation":"Princip legality podle čl. 39 Listiny se vztahuje na trestní stíhání vedené Českou republikou, nikoli na procesní institut předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu, který je upraven v trestním řádu.","regulations":"čl. 39 Listiny základních práv a svobod","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":3,"REFERENCED":2},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0052"],"description":"§ 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění","type":"STATUTE"},{"sourceRefs":["S0054","S0055","S0056","S0057"],"description":"§ 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění","type":"STATUTE"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod","right":"čl. 14 odst. 4 Listiny (zákaz nucení k opuštění vlasti)"},{"regulations":"čl. 39 Listiny základních práv a svobod","right":"čl. 39 Listiny (princip legality)"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Návrh byl podán oprávněnými navrhovateli (skupina poslanců a senátorů) a zákony byly přijaty ústavně předepsaným způsobem.","sourceRefs":["S0047","S0049","S0050"]},"findings":[{"reason":"Časově omezené předání k trestnímu stíhání s možností návratu není nucením k opuštění vlasti.","regulations":"čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0113"],"right":"čl. 14 odst. 4 Listiny (zákaz nucení k opuštění vlasti)","outcome":"NOT_VIOLATED"},{"reason":"Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu je procesní a nezakládá trestní odpovědnost; princip legality není dotčen.","regulations":"čl. 39 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0142","S0143"],"right":"čl. 39 Listiny (princip legality)","outcome":"NOT_VIOLATED","precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1,"REFERENCED":1}}]},"dispositionType":"REJECTION","operativeOrders":[{"targetAct":"§ 21 odst. 2 tr. zákona, § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7, § 412 odst. 2 tr. řádu","kind":"REJECT","text":"Návrh na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, se zamítá."}],"dissentingOpinions":[{"summary":"Soudce Balík nesouhlasil s většinovým názorem a považoval napadená ustanovení za protiústavní. Argumentoval jazykovým výkladem pojmu 'vlast', historickými zkušenostmi (Hus, Havlíček) a nedostatečnou připraveností zákonodárce. Upozornil na praktické problémy předání, jako jsou jazykové bariéry, odlišné právní systémy a nedostatečné záruky ochrany práv občanů v zahraničí.","judges":["Stanislav Balík"]},{"summary":"Soudkyně Wagnerová (s připojením Formánkové) nesouhlasila s většinovým názorem. Uvedla, že implementace eurozatykače měla být posuzována podle celého ústavního pořádku, nikoli jen podle podstatných náležitostí. Kritizovala neimplementaci čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí (možnost odmítnout předání u trestných činů spáchaných na území ČR) a považovala úpravu za neproporcionální. Zdůraznila, že rámcová rozhodnutí třetího pilíře nemají přednost před ústavním pořádkem a podléhají plnému přezkumu.","judges":["Eliška Wagnerová","Vlasta Formánková"]}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"Pl. ÚS 50/04","sourceRefs":["S0093","S0094"],"usage":"FOLLOWED","proposition":"Doktrína omezení pravomoci Ústavního soudu při přezkumu norem implementujících komunitární právo, s výhradou podstatných náležitostí demokratického právního státu.","resolvedDecisionId":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04","precedent_source_units":["legal_question:3000"],"precedent_target_units":["legal_sentence:990000"],"precedent_target_id":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04"}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"FOLLOWED":5,"REFERENCED":10}},"precedent_superseded_count":1,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_followed_by_superseded_hidden":1,"public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":5,"precedent_superseded_hidden":1,"arguments_hidden":4,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":0,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04"}}