{"document_id":"ECLI:CZ:US:2008:1.US.1238.08.1","court":"usoud","case_number":"I. ÚS 1238/08","ecli":"ECLI:CZ:US:2008:1.US.1238.08.1","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-1238-08_1","decision_date":"2008-07-14","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"GRANTED","subject":"Vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví","legal_sentence":"Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, tedy otázku, zda byly vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jinými slovy, musel zvážit, zda včas podaná ústavní stížnost proti všem označeným rozhodnutím je stížností proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. K výslovnému zodpovězení této otázky přistoupil Ústavní soud především z toho důvodu, že jsou mu známa z jeho dosavadní judikatury usnesení sp. zn. II. ÚS 727/06 a sp. zn. I. ÚS 729/06 (ve SbNU nepublikována), kterými byla ústavní stížnost proti usnesení soudu podle obdobného ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. (tj. v občanském soudním řízení) o vyloučení věci k samostatnému řízení odmítnuta jako nepřípustná [dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ]. V této souvislosti je významné - obdobně jako u výše citovaných usnesení Ústavního soudu, byť tam šlo o občanské soudní řízení - že ústavní stížností je napadáno usnesení podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního, tj. jde o rozhodnutí upravující vedení řízení, a je proto proti němu kasační stížnost nepřípustná [srov. § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního; Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní , Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 73]. Jestliže by usnesení o vyloučení věcí k samostatnému projednání bylo protizákonné, resp. protiústavní, takové pochybení by nemohlo být potom reparováno ani v řízení o kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí ve věci správní žaloby před Nejvyšším správním soudem, neboť tato vada by z povahy věci neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, a proto by nemohla být ani důvodem zrušení napadeného rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (ve spojení s § 109 odst. 3 soudního řádu správního) [srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupř. rozsudek č. j. 1 Afs 24/2005-70 ]. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost přípustná je. Smysl a účel ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu spočívá v tom, že mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavní stížnosti je pouze subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Teprve jestliže ostatní zákonné prostředky a mechanismy selžou, resp. jsou bezvýsledně vyčerpány nebo nejsou účinné, popř. nejsou žádné, lze se obrátit na Ústavní soud (jako orgán ochrany ústavnosti). Takový smysl a účel zákona v dané věci věcnému projednání ústavní stížnosti nebrání, neboť stěžovatel již nemá k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl bránit tvrzené protiústavnosti napadeného rozhodnutí, tedy tvrzenou protiústavnost reparovat. Opačný přístup by značil protiústavní - byť pouze částečnou - rezignaci Ústavního soudu na jeho úkol ochránce ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ), neboť jednotlivec by neměl nárok na ochranu svých ústavně zaručených práv nebo svobod dotčených těmi akty orgánů veřejné moci, kterými je rozhodováno o vyloučení věcí k samostatnému projednání (dle § 39 odst. 2 soudního řádu správního). Ústavní soud tudíž změnil - oproti předchozím citovaným dvěma usnesením - názor na přípustnost ústavní stížnosti směřující proti usnesení soudu o vyloučení věci k samostatnému řízení, aniž by musel postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu , který se vztahuje pouze na odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu (a contrario v usnesení). Této změně názoru Ústavního soudu nasvědčuje i argumentace uvedená pod bodem IV. odůvodnění tohoto nálezu. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky vyloučení věci podle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, což - důsledně vzato - je bezdůvodným zásahem do subjektivních dispozičních práv stěžovatele a porušením ústavního práva na přístup k soudu. V této souvislosti Ústavní soud především poukazuje - i z ústavněprávních hledisek - na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený kupř. v rozsudku č. j. 1 Afs 24/2005-70 (viz www.nssoud.cz); ten ostatně vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. Ústavní soud tedy dovozuje, že vyloučení věci k samostatnému projednání není toliko libovolným oprávněním soudu (zde správního soudu); soud tak může postupovat jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 soudního řádu správního), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), ústavně zaručené právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání, jež garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny (ve své druhé dimenzi), a konečně i princip procesní ekonomie (srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70 ). Krajský soud porušil napadeným rozhodnutím též ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , neboť jeho aplikaci § 39 odst. 2 soudního řádu správního nelze hodnotit jako racionálně logicky akceptovatelnou, a tak objektivně udržitelnou. Proto se jedná o projev libovůle orgánu veřejné moci. Je namístě dodat, že krajský soud jednal v rozporu i s principem procesní ekonomie; v důsledku porušení jeho právní povinnosti projednat všechna napadená rozhodnutí ve společném řízení totiž vznikají zbytečné náklady jak soudu, tak účastníkům řízení. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svůj nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), v němž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005, který kritizoval praxi \"umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné\".","metadata_regulation_keys":["150/2002:§39","150/2002:§75","150/2002:§55","150/2002:§104","150/2002:§103","150/2002:§109","99/1963:§112","2/1993:čl36","2/1993:čl2"],"analysis":{"proceedingType":"CONSTITUTIONAL_COMPLAINT","subject":"Vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví","facts":[{"sourceRefs":["S0005"],"text":"Stěžovatel V. M. podnikal jako fyzická osoba. Správce daně u něj provedl jednu daňovou kontrolu za zdaňovací období 2003 a 2004, na jejímž základě vydal dva dodatečné platební výměry na daň z příjmů fyzických osob (za rok 2003 a 2004)."},{"sourceRefs":["S0005"],"text":"Stěžovatel podal proti oběma výměrům jediné odvolání, o kterém Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodlo dvěma samostatnými rozhodnutími ze dne 4. 3. 2008 (č. j. 1297/08-110 a 1298/08-1100)."},{"sourceRefs":["S0005"],"text":"Stěžovatel podal jednu správní žalobu, kterou napadl obě rozhodnutí finančního ředitelství."},{"sourceRefs":["S0006"],"text":"Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18 vyloučil žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství č. j. 1298/08-1100 k samostatnému projednání, aniž by usnesení odůvodnil."}],"previousProceedings":[{"fileNumber":"10 Ca 78/2008-18","sourceRefs":["S0006"],"outcomeSummary":"vyloučení žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4.3.2008 č.j. 1298/08-1100 k samostatnému projednání","court":"Krajský soud v Českých Budějovicích","decisionDate":"12.5.2008"}],"legalQuestions":[{"issueType":"ADMISSIBILITY","question":"Přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení o vyloučení věci k samostatnému projednání, proti němuž není přípustná kasační stížnost.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0012","S0013","S0014","S0015","S0016"],"text":"Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel nemá k dispozici žádný jiný procesní prostředek k ochraně svých práv; vada by nemohla být reparována ani v řízení o kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí. Tím se odchýlil od dřívějších usnesení sp. zn. II. ÚS 727/06 a I. ÚS 729/06.","outcome":"ACCEPTED"},"id":"LQ001","raisedBy":["COURT"],"precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2,"PROCEDURAL_REFERENCE":1,"REFERENCED":2},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":2,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false},{"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","question":"Zda vyloučením věci k samostatnému projednání podle § 39 odst. 2 s. ř. s. došlo k porušení dispoziční zásady a práva na autonomii vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0029","S0030","S0031"],"testApplied":"ARBITRARINESS_EXCLUSION","text":"Ústavní soud shledal, že krajský soud nesprávně aplikoval § 39 odst. 2 s. ř. s., čímž porušil dispoziční zásadu a právo stěžovatele na autonomii vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho postup byl projevem libovůle. Společné projednání bylo možné a vhodné, žalobní důvody byly shodné, a vyloučení vedlo k neodůvodněnému navýšení nákladů a porušení procesní ekonomie.","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"arguments":[{"argument":"Stěžovatel namítal, že podmínky pro vyloučení nebyly splněny, neboť obě rozhodnutí se týkají téhož daňového subjektu, stejné podnikatelské činnosti, vycházejí z jedné daňové kontroly a společné zprávy, a žalobní důvody jsou shodné. Odkázal na rozsudek NSS č. j. 1 Afs 24/2005-70, podle něhož je soud povinen respektovat dispoziční úkon žalobce, pokud není v rozporu s procesními předpisy.","courtTreatment":"ACCEPTED","courtSourceRefs":["S0026","S0027","S0028"],"sourceRefs":["S0008"],"importance":"CORE","parties":["stěžovatel V. M."],"courtExplanation":"Ústavní soud se ztotožnil s argumentací stěžovatele a dovodil, že společné projednání bylo možné a vhodné, a krajský soud proto neměl věc vylučovat."}],"id":"LQ002","raisedBy":["stěžovatel V. M."],"precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2,"FOLLOWED":2,"REFERENCED":1},"arguments_hidden":1,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":2,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0025","S0026"],"interpretation":"Soud může vyloučit věc k samostatnému projednání jen tehdy, není-li společné projednání možné nebo vhodné; není oprávněn tak učinit, pokud žalobce podal jednu žalobu proti více rozhodnutím, která skutkově a právně souvisejí a žalobní důvody jsou shodné, neboť by tím porušil dispoziční zásadu a autonomii vůle žalobce.","regulations":"§ 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":1,"REFERENCED":1},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false},{"sourceRefs":["S0021","S0022"],"interpretation":"Čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi působí jako subjektivní právo jednotlivce na respektování autonomie jeho vůle a svobodného individuálního jednání; orgány veřejné moci jsou povinny aplikovat podústavní právo tak, aby do tohoto práva nezasáhly, ledaže by jednání jednotlivce bylo zákonem výslovně zakázáno.","regulations":"čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0003"],"description":"Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.5.2008 č.j. 10 Ca 78/2008-18 o vyloučení věci k samostatnému projednání","type":"COURT_DECISION"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod","right":"právo na spravedlivý proces"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici žádný jiný procesní prostředek k ochraně svých práv; vada by nemohla být reparována v řízení o kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí.","sourceRefs":["S0016"],"questionAssessments":[{"questionId":"LQ001","outcome":"ACCEPTED","status":"ADMISSIBLE"}]},"findings":[{"reason":"Krajský soud svým postupem neoprávněně zasáhl do dispoziční zásady a autonomie vůle stěžovatele.","regulations":"čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0029"],"right":"právo na autonomii vůle a svobodné individuální jednání","outcome":"VIOLATED"},{"reason":"Aplikace § 39 odst. 2 s. ř. s. krajským soudem nebyla racionálně logicky akceptovatelná a jednalo se o projev libovůle.","regulations":"čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0030"],"right":"právo na spravedlivý proces","outcome":"VIOLATED"},{"reason":"Vyloučení věci vedlo k bezdůvodnému omezení přístupu k soudu a navýšení nákladů.","regulations":"čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0031"],"right":"právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy","outcome":"VIOLATED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false}],"bindingInstructions":["Krajský soud v Českých Budějovicích je povinen projednat žalobu stěžovatele proti oběma rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ve společném řízení."]},"dispositionType":"GRANTED","operativeOrders":[{"targetAct":"Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.5.2008 č.j. 10 Ca 78/2008-18","kind":"QUASH_DECISION","text":"Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.5.2008 č.j. 10 Ca 78/2008-18 se zrušuje."}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"1 Afs 24/2005-70","sourceRefs":["S0019","S0020","S0021","S0022","S0023"],"usage":"FOLLOWED","proposition":"Soud je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce, pokud není v rozporu s procesními předpisy; vyloučení věci k samostatnému projednání je možné jen při nemožnosti nebo nevhodnosti společného řízení.","resolvedDecisionId":"10#1Afs242005-70#20060201","precedent_source_units":["interpretation:900001"],"precedent_target_units":["legal_sentence:990000"],"precedent_target_id":"10#1Afs242005-70#20060201"}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2,"FOLLOWED":1,"REFERENCED":1},"superseded_gated":true,"superseded_count_hidden":2,"superseded_usage":"DISTINGUISHED"},"precedent_superseded_count":8,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":4,"precedent_superseded_hidden":8,"arguments_hidden":1,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":0,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1238.08.1","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1238.08.1"}}