{"document_id":"ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1","court":"usoud","case_number":"Pl. ÚS 19/08","ecli":"ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-08_1","decision_date":"2008-11-26","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"NORM_PETITION_REJECTED","subject":"Posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky","legal_sentence":"V první fázi se Ústavní soud zaměřil na zvážení procesní otázky rozsahu přezkumu, který bylo možno (podle navrhovatele a některých vyjádření) nutno zaměřit buď na celou Lisabonskou smlouvu, nebo jen na v návrhu zpochybňovaná ustanovení této smlouvy. Ústavní soud předesílá, že v této souzené věci nehodlá rozlišovat, zda se jedná o řízení sporné či nesporné v klasickém pojetí civilistickém. Jde totiž o zcela specifické řízení o přezkumu ústavnosti mezinárodní smlouvy. Ústavní soud se zde přiklonil k závěru (vycházejícímu analogicky z jeho konstantní judikatury v oblasti přezkumu právních předpisů), jenž se zaměřuje pouze na v návrhu kvalifikovaně napadená a odůvodněná ustanovení předmětné mezinárodní smlouvy. Aktivně legitimovaný subjekt tedy zatěžuje v uvedeném řízení, které je zahajováno z jeho iniciativy (tedy fakultativně), břemeno tvrzení, jež je povinen naplnit. Pokusu o úplnost ústavního přezkumu, nota bene s důsledky překážky rei iudicatae, a to zejména u rozsáhlých normativních textů, brání argument noetický (noeticky nesplnitelné); argument normativní se pak zakládá na tom, že ústavní úprava i zákonná úprava koncipují Ústavní soud do postavení soudu, a nikoli \"výkladového místa\". Ústavní soud České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, je orgánem rozhodovacím, a není institucí poskytující jakákoli stanoviska či dobrozdání. Ústavní soud tedy uzavírá, že přezkum jím provedený se koncentruje na ta ustanovení Lisabonské smlouvy, jejichž soulad s Ústavou České republiky (dále též jen \" Ústava \") navrhovatel výslovně zpochybnil a předložil argumenty, které jsou v jeho návrhu obsaženy. Další otázkou, kterou musel Ústavní soud předběžně vyřešit, byl okruh ustanovení Lisabonské smlouvy, který by měl být přezkoumáván s ohledem na již ratifikovanou a na území České republiky plně aplikovatelnou Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii, sdělení č. 44/2004 Sb. m. s. (přístupová smlouva). Jedná se o rozsah přezkumu z toho hlediska, zda Ústavní soud rozhoduje toliko o těch v návrhu zpochybněných ustanoveních Lisabonské smlouvy, která lze in eventum pokládat za normativně nová, nebo o všech napadených a sporných ustanoveních. Návrh Senátu ostatně přísnou dělící čáru mezi normativně novými a starými ustanoveními Lisabonské smlouvy nečiní, jeho výhrady však vesměs směřují proti ustanovením, která je možno klasifikovat jako normativně nová. Samotná identifikace zjevně nových ustanovení stěží může být zcela jednoznačná. Z ústavní zásady předvídatelnosti, srozumitelnosti a určitosti práva lze pro daný případ navíc dovodit, že i kdyby vznikly pochybnosti, je nutno mít za to, že v konkrétním případě jde o normativně nové ustanovení, a podrobit je přezkumu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že určitá pozměněná ustanovení jsou někdy již jen interpretačními důsledky současného právního stavu podle judikatury Soudního dvora. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, vrcholným interpretem ústavního práva České republiky, a nikoliv primárního evropského práva; není jeho úkolem a není ani účelem řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem sofistikovaně od sebe separovat dnešní údajně nová a dřívější stará ustanovení předchozích smluv, neboť pro takový autolimitující postup přesné a jednoznačné kritérium nalézt ani nelze. Ústavní soud proto do svého přezkumu zahrnul všechna ustanovení Lisabonské smlouvy, jejichž soulad s Ústavou navrhovatel kvalifikovaným způsobem zpochybňuje, neboť (v kontextu předchozích úvah) je považuje za ustanovení normativně nová, přestože lze připustit, že mohou, avšak pouze v některých svých aspektech, jen replikovat již existující normy evropského práva. Otázkou, která do značné míry souvisí s problematikou možného rozlišení mezi normativně novými a starými ustanoveními Lisabonské smlouvy, je určení příslušného referenčního hlediska pro přezkum souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou České republiky. Ústavní soud v daném případě použil jako referenční hledisko ústavní pořádek České republiky jako celek, nikoliv pouze jeho tzv. materiální ohnisko, i když v jeho rámci stejně hrálo materiální ohnisko Ústavy - tedy podstatné náležitosti demokratického právního státu, jejichž změna je nepřípustná - stěžejní a klíčovou roli. Ústavní soud se zaměřil z hlediska normativního především na čl. 10a odst. 1 , čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy . Na globální scénu již není možné hledět pouze jako na svět izolovaných států. Všeobecně se má za to, že stát a jeho suverenita prodělávají proměnu a že žádný stát již není tak jednotnou oddělenou organizací, jak předpokládaly klasické teorie v minulosti. Je bytostným zájmem integrující se evropské civilizace vystupovat v globální soutěži jako významná a respektovaná síla. Z moderního ústavněprávního pohledu tedy nemusí svrchovanost (suverenita) znamenat pouze \"nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech\". Takto dnes již (pravděpodobně) není suverenita chápána v žádné tradiční demokratické zemi, a stricto sensu by pak nesplňoval znaky suverenity žádný stát. Národní suverenita znamená především legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí vybrat si mezi v úvahu připadajícími variantami, a nikoliv následovat variantu přímo diktovanou cizí mocností. Jinými slovy, pro národní stát, stejně jako pro jednotlivce v rámci společnosti, znamená praktická svoboda být aktérem, a nikoliv být objektem. Přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Integrační proces EU se neděje radikálním způsobem, který by obecně znamenal \"ztrátu\" národní suverenity, nýbrž jde o proces evoluční, a - kromě jiného - i o reakci na postupující globalizaci ve světě. Ústava interpretovaná jako celek je konzistentní, pokud jde o vztah článku 10a a čl. 1 odst. 1: čl. 10a nemůže být zjevně použit k neomezenému přenosu svrchovanosti; jinými slovy, na základě článku 10a nelze přenést - jak již bylo uvedeno - takové pravomoci, jejichž přenesením by byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy v tom smyslu, že by již nebylo možno hovořit o České republice jako o svrchovaném státu. Zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy byla míra uvážení jednoznačně překročena a byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy , neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Ústavy . Významná však bude zejména aplikace Lisabonské smlouvy, respektive Listiny základních práv Evropské unie v konkrétních případech, jež mohou napadnout Ústavnímu soudu České republiky cestou individuálních ústavních stížností souvisejících s eventuálními (výjimečnými) excesy unijních orgánů a unijního práva do základních práv a svobod. Ústavní soud - se zřetelem k výše uvedenému - tedy konstatuje (a opakuje) - Ústavní soud obecně uznává funkčnost institucionálního rámce EU pro zajištění kontroly rozsahu výkonu přenesených pravomocí; jeho stanovisko se však může v budoucnu změnit, pokud by se ukázalo, že je tento rámec prokazatelně nefunkční. - Z hlediska ústavního pořádku České republiky - a v rámci něho zejména se zřetelem na materiální ohnisko Ústavy - je významný nikoli toliko vlastní text a obsah Lisabonské smlouvy, nýbrž i její budoucí konkrétní aplikace. - I Ústavní soud České republiky bude (může) - byť se zřetelem na předchozí zásady - působit jako ultima ratio a může zkoumat, zda některý akt orgánů Unie nevybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla. Ústavní soud však předpokládá, že taková situace může nastat jen v případech zcela výjimečných; za ty by bylo možné považovat zejména opuštění hodnotové identity a již uvedené překročení rozsahu svěřených kompetencí. Ústavní soud tedy shrnuje, že přezkum jím provedený se v dané věci koncentroval na ta ustanovení Lisabonské smlouvy, jejichž soulad s Ústavou navrhovatel výslovně zpochybnil a předložil argumenty, které byly v jeho návrhu obsaženy a na které Ústavní soud shora uvedeným způsobem reagoval. Ústavní soud zahrnul do svého přezkumu všechna ustanovení Lisabonské smlouvy, jejichž soulad s ústavním pořádkem navrhovatel kvalifikovaným způsobem zpochybnil - jež Ústavní soud považuje za normativně nová - byť lze připustit, že v některých aspektech mohla jen replikovat již existující normy evropského práva, a to i s ohledem na již ratifikovanou a na území České republiky plně aplikovatelnou Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii. Související otázkou pak bylo určení příslušného referenčního hlediska přezkumu souladu Lisabonské smlouvy s Ústavou. Ústavní soud v daném případě použil jako referenční hledisko ústavní pořádek České republiky jako celek, nikoliv pouze jeho tzv. materiální ohnisko, a to z důvodů, které rovněž podrobně objasnil výše; upřednostnil přezkum komplexní, i když v rámci ústavního pořádku stejně sehrálo materiální ohnisko Ústavy - tedy podstatné náležitosti demokratického právního státu, jejichž změna je nepřípustná - roli stěžejní. Principy ústavního pořádku včetně materiálního ohniska Ústavy přitom Ústavní soud vyložil v kontextu Ústavy jako celku. Přihlásil se tak jednoznačně k ideji evropské odpovědnosti a sounáležitosti, které vyjádřil český ústavodárce. (To učinila i vláda České republiky.) Dospěl přitom mj. k názoru, že Lisabonská smlouva nic nemění na základní koncepci stávající evropské integrace a že Unie i po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zůstane specifickou organizací mezinárodněprávní povahy. Z pohledu našeho ústavního práva zůstává Ústava (a český ústavní pořádek vůbec) základním zákonem státu; pokud jde o český právní řád a o evropské právo, jedná se o relativně samostatné a autonomní systémy. Ústavní soud zůstává vrcholným ochráncem české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva, což také jasně odpovídá na zpochybňovanou otázku suverenity České republiky; je-li Ústavní soud vrcholným interpretem ústavních předpisů České republiky, které mají na českém území nejvyšší právní sílu, je zřejmé, že čl. 1 odst. 1 Ústavy nemůže být porušen. Pokud by totiž evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou České republiky chápány jako nedotknutelné ( čl. 9 odst. 2 Ústavy ), potom by takové právní akty nemohly být v České republice závazné. V souladu s tím hodlá český Ústavní soud přezkoumávat jako ultima ratio i to, zda se právní akty evropských orgánů drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty. V tomto směru se tedy Ústavní soud v zásadě ztotožnil s některými závěry Spolkového ústavního soudu vyjádřenými v jeho tzv. Maastrichtském rozhodnutí, podle něhož má princip většiny dle příkazu vzájemného ohledu, vyplývajícího z věrnosti Společenství, svoji mez v ústavních principech a elementárních zájmech členských zemí; výkon svrchované moci svazkem států, jímž je Evropská unie, je přitom založen na zmocnění států, které zůstávají suverénními a které prostřednictvím svých vlád pravidelně jednají v mezistátní oblasti, a tím řídí integrační proces. Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout.","metadata_regulation_keys":["182/1993:§64","182/1993:§71a","182/1993:§71e","1/1993:čl1","1/1993:čl2","1/1993:čl9","1/1993:čl10","1/1993:čl15","1/1993:čl39","1/1993:čl49","1/1993:čl63","1/1993:čl85","1/1993:čl87","1/1993:čl88","1/1993:čl89","2/1993:čl1","395/2001","44/2004","515/2002"],"analysis":{"proceedingType":"TREATY_REVIEW","subject":"Posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky","facts":[{"sourceRefs":["S0001","S0074"],"text":"Dne 13. prosince 2007 byla v Lisabonu podepsána Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství."},{"sourceRefs":["S0010","S0074"],"text":"Dne 25. ledna 2008 předložila vláda Lisabonskou smlouvu Senátu a Poslanecké sněmovně k vyslovení souhlasu s ratifikací."},{"sourceRefs":["S0009","S0010","S0011"],"text":"Senát Parlamentu České republiky podal návrh na posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, přičemž zpochybnil zejména ustanovení týkající se klasifikace pravomocí, doložky flexibility, přechodových klauzulí, justiční spolupráce v trestních věcech, sjednávání mezinárodních smluv, Listiny základních práv EU a hodnotových ustanovení."},{"sourceRefs":["S0022","S0041"],"text":"Prezident republiky a vláda se k návrhu vyjádřili, přičemž prezident vyjádřil nesouhlas s Lisabonskou smlouvou, zatímco vláda ji považovala za souladnou s ústavním pořádkem."}],"legalQuestions":[{"issueType":"PROCEDURE","question":"Zda je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ustanovení výslovně napadená Senátem, nebo celou smlouvu.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0083","S0084","S0085","S0086"],"text":"Ústavní soud rozhodl, že je vázán rozsahem návrhu a přezkoumá pouze ustanovení, která Senát kvalifikovaně napadl, neboť by jinak znemožnil uplatnění návrhu jiným oprávněným subjektům.","outcome":"ACCEPTED"},"id":"LQ001","raisedBy":["COURT"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1}},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda klasifikace pravomocí EU na výlučné a sdílené (čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 Smlouvy o fungování EU) je v souladu s čl. 10a Ústavy a principem svrchovanosti.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0045","S0046","S0047","S0088"],"text":"Ústavní soud shledal, že Lisabonská smlouva zachovává zásadu svěření pravomocí a že klasifikace pravomocí není v rozporu s čl. 10a Ústavy, neboť přenos pravomocí je ohraničený a dostatečně určitý.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[{"argument":"Klasifikace pravomocí je charakteristická pro federální státy a otevírá prostor široké unijní normotvorbě, což je v rozporu s čl. 10a Ústavy.","courtTreatment":"REJECTED","courtSourceRefs":["S0045","S0046","S0047"],"sourceRefs":["S0012"],"importance":"CORE","parties":["Senát Parlamentu České republiky"],"courtExplanation":"Ústavní soud konstatoval, že zásada svěření pravomocí a subsidiarity zůstává zachována a že výlučné pravomoci již existují v judikatuře."}],"id":"LQ002","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":2}},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda doložka flexibility (čl. 352 odst. 1 Smlouvy o fungování EU) je v souladu s čl. 10a Ústavy, zejména s ohledem na možnost přijímat opatření nad rámec unijních kompetencí.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0048","S0049"],"text":"Ústavní soud shledal, že doložka flexibility je omezena podmínkami a kontrolou vnitrostátních parlamentů, a není tedy v rozporu s ústavním pořádkem.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ003","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1,"REFERENCED":1},"arguments_hidden":1},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda přechodové klauzule (čl. 48 odst. 6 a 7 Smlouvy o EU) umožňující změnu hlasovacích procedur bez ratifikace jsou v souladu s čl. 10a Ústavy a principem svrchovanosti.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0049","S0050","S0051"],"text":"Ústavní soud konstatoval, že přechodové klauzule jsou součástí přenesených pravomocí a jejich použití je podmíněno jednomyslností a možností nesouhlasu národního parlamentu.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ004","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1},"arguments_hidden":1},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda čl. 83 Smlouvy o fungování EU (rozšiřování oblastí trestné činnosti) je v souladu s ústavním pořádkem, zejména s ohledem na omezení parlamentního mandátu.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0052"],"text":"Ústavní soud konstatoval, že čl. 83 je výkonem přenesené pravomoci a nevyžaduje další ratifikaci, neboť se pohybuje v mezích již přenesených pravomocí.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ005","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"arguments_hidden":1},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda čl. 216 Smlouvy o fungování EU (sjednávání mezinárodních smluv Unií) je v souladu s čl. 49 a čl. 63 Ústavy a s principem svrchovanosti.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0254","S0257","S0262"],"text":"Ústavní soud shledal, že čl. 216 není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť pouze kodifikuje existující praxi a smíšené smlouvy nadále vyžadují vnitrostátní schválení. Nicméně vyjádřil pochybnosti o určitosti tohoto ustanovení.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ006","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1,"REFERENCED":1},"arguments_hidden":1},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda Listina základních práv EU a její inkorporace do primárního práva je v souladu s ústavním pořádkem, zejména s Listinou základních práv a svobod.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0271","S0272","S0273","S0274","S0275","S0276","S0277","S0278","S0279","S0280","S0281","S0282","S0283","S0284","S0285"],"text":"Ústavní soud shledal, že Listina EU je v souladu s ústavním pořádkem, neboť standard ochrany je srovnatelný a Listina nerozšiřuje pravomoci Unie. V případě kolize je třeba aplikovat vyšší standard ochrany.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ007","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky","Prezident republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":2,"REFERENCED":2},"arguments_hidden":1},{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda čl. 2 a čl. 7 Smlouvy o EU (hodnoty a sankční mechanismus) jsou v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy.","courtAssessment":{"sourceRefs":["S0295","S0296","S0297"],"text":"Ústavní soud konstatoval, že hodnoty uvedené v čl. 2 Smlouvy o EU jsou v zásadním souladu s hodnotami ústavního pořádku České republiky a že sankční mechanismus je ochranou těchto hodnot.","outcome":"NO_VIOLATION"},"arguments":[],"id":"LQ008","raisedBy":["Senát Parlamentu České republiky"],"arguments_hidden":1}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0088","S0106"],"interpretation":"Přenos pravomocí na mezinárodní organizaci podle čl. 10a Ústavy musí být ohraničený, rozpoznatelný a dostatečně určitý.","regulations":"čl. 10a Ústavy České republiky","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":2,"precedent_relies_on_superseded":false},{"sourceRefs":["S0106"],"interpretation":"Materiální ohnisko Ústavy je nedotknutelné a změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná i při přenosu pravomocí na Evropskou unii.","regulations":"čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":2,"precedent_relies_on_superseded":false}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0005","S0006","S0007"],"description":"Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, konkrétně články 2 odst. 1, 4 odst. 2, 352 odst. 1, 83, 216 Smlouvy o fungování EU; články 2, 7, 48 odst. 6 a 7 Smlouvy o EU; a Listina základních práv Evropské unie.","type":"OTHER_INTERVENTION"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 1 odst. 1 Ústavy","right":"Svrchovanost a jednotnost státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy)"},{"regulations":"čl. 2 odst. 1 Ústavy","right":"Princip suverenity lidu (čl. 2 odst. 1 Ústavy)"},{"regulations":"čl. 10a Ústavy","right":"Přenos pravomocí (čl. 10a Ústavy)"},{"regulations":"čl. 15 odst. 1 Ústavy","right":"Zákonodárná moc Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy)"},{"regulations":"Listina základních práv a svobod","right":"Ochrana základních práv (Listina základních práv a svobod)"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Návrh byl podán oprávněným navrhovatelem (Senát) v souladu s § 71a zákona o Ústavním soudu a před ratifikací smlouvy.","sourceRefs":["S0009","S0077"]},"findings":[{"reason":"Lisabonská smlouva nezasahuje do podstatných náležitostí demokratického právního státu a Česká republika zůstává svrchovaným státem.","regulations":"čl. 1 odst. 1 Ústavy","reasonSourceRefs":["S0303","S0304"],"right":"Svrchovanost a demokratický právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy)","outcome":"NOT_VIOLATED"},{"reason":"Přenos pravomocí je ohraničený a dostatečně určitý, a je v souladu s čl. 10a Ústavy.","regulations":"čl. 10a Ústavy","reasonSourceRefs":["S0088","S0106"],"right":"Přenos pravomocí (čl. 10a Ústavy)","outcome":"NOT_VIOLATED","precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":2,"precedent_relies_on_superseded":false}]},"dispositionType":"NORM_PETITION_REJECTED","operativeOrders":[{"targetAct":"Lisabonská smlouva","kind":"OTHER","text":"Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství v článcích 2 odst. 1 (dříve 2a odst. 1), 4 odst. 2 (dříve 2c), 352 odst. 1 (dříve 308 odst. 1), 83 (dříve 69b odst. 1) a 216 (dříve 188l) obsažených ve Smlouvě o fungování Evropské unie, v článcích 2 (dříve 1a), 7 a 48 odst. 6 a 7 obsažených ve Smlouvě o Evropské unii a Listina základních práv Evropské unie nejsou v rozporu s ústavním pořádkem."}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"Pl. ÚS 50/04","sourceRefs":["S0108"],"usage":"FOLLOWED","proposition":"Propůjčení části pravomocí orgánům ES je podmíněné a může trvat, pokud jsou vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity a materiálního právního státu.","resolvedDecisionId":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04","precedent_source_units":["interpretation:900000","interpretation:900001","finding:950001"],"precedent_target_units":[],"precedent_target_id":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.50.04"}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"FOLLOWED":2,"REFERENCED":2}},"public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":2,"precedent_superseded_hidden":0,"arguments_hidden":6,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":0,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1"}}