{"document_id":"ECLI:CZ:US:2009:1.US.515.06.1","court":"usoud","case_number":"I. ÚS 515/06","ecli":"ECLI:CZ:US:2009:1.US.515.06.1","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-515-06_1","decision_date":"2009-03-05","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"GRANTED","subject":"Vyloučení svévole při odškodnění oprávněných restituentů – nárok na úroky z prodlení z finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.","legal_sentence":"Na otázku, zda oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, má v případě přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti i nárok na zaplacení úroků z prodlení, odpověděl Ústavní soud tak, že v zásadě má. Obecné soudy se opíraly o argumentaci obsaženou ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 34, ročník 1993), podle kterého nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován; finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle § 517 občanského zákoníku může podle uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavnímu soudu se však mnohem přiléhavější a ve svém důsledku spravedlivější jeví závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97 (tedy v období po vydání shora citovaného stanoviska), v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že restituční zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Jestliže tedy restituční zákon sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví a ani uplatnění této sankce nevylučuje, je aplikace § 517 odst. 2 občanského zákoníku v souladu s výše uvedenou zásadou. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona , není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem žalované České republiky, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Ústavní soud připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Ministerstvo financí není v restitucích primárně v pozici toliko ochránce státního majetku, ale též v roli orgánu, který má ve spolupráci s oprávněnými osobami zjistit, jakým ústavním a zákonným způsobem má být konkrétní majetková křivda kompenzována. Pokud státní orgán, v daném případě Ministerstvo financí, dobrovolně nepřizná finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené.","metadata_regulation_keys":["40/1964:§517","71/1967:§3","87/1991:§3","87/1991:§4","87/1991:§6","87/1991:§13","87/1991:§8","2/1993:čl36","2/1993:čl2"],"analysis":{"proceedingType":"CONSTITUTIONAL_COMPLAINT","subject":"Vyloučení svévole při odškodnění oprávněných restituentů – nárok na úroky z prodlení z finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.","facts":[{"sourceRefs":["S0009","S0012"],"text":"Právní předchůdci stěžovatelů uzavřeli v roce 1965 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvu o převodu nemovitostí na stát; nemovitosti byly znehodnoceny do té míry, že je nelze užívat."},{"sourceRefs":["S0012"],"text":"Stěžovatelé (a jejich matka A. P.) požádali v roce 1991 o finanční náhradu podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb.; Ministerstvo financí nevyhovělo a nárok neuspokojilo dobrovolně."},{"sourceRefs":["S0005","S0006"],"text":"Stěžovatelé podali žalobu na zaplacení finanční náhrady a úroků z prodlení; Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2002 přiznal jistinu, ale zamítl žalobu v části požadující úroky z prodlení (výroky IV. až VI.)."},{"sourceRefs":["S0007","S0008","S0010"],"text":"Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 změnil rozsudek prvního stupně v části jistiny, ale výrokem III. potvrdil zamítnutí úroků z prodlení s odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z roku 1993."}],"previousProceedings":[{"fileNumber":"33 C 55/98","sourceRefs":["S0005","S0006"],"outcomeSummary":"Rozsudkem přiznal stěžovatelům finanční náhradu, ale zamítl žalobu v části požadující úroky z prodlení (výroky IV. až VI.).","court":"Městský soud v Brně","decisionDate":"5. 12. 2002"},{"fileNumber":"38 Co 109/2003","sourceRefs":["S0007","S0008"],"outcomeSummary":"Změnil rozsudek prvního stupně v části jistiny, ale výrokem III. potvrdil zamítnutí úroků z prodlení.","court":"Krajský soud v Brně","decisionDate":"6. 4. 2006"}],"legalQuestions":[{"question":"Zda oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. náleží úroky z prodlení z finanční náhrady za nevydané nemovitosti.","sourceRefs":["S0024"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0028","S0031","S0032","S0034","S0036"],"testApplied":"ARBITRARINESS_EXCLUSION","text":"Ústavní soud shledal, že obecné soudy porušily zákaz svévole (čl. 2 odst. 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když bez řádného odůvodnění zamítly nárok na úroky z prodlení na základě překonaného stanoviska Nejvyššího soudu, aniž by se zabývaly argumenty stěžovatelů a účelem restitucí. ÚS zdůraznil, že restituční zákony je třeba vykládat vstřícně k oprávněným osobám a že prodlení státu s plněním finanční náhrady zakládá nárok na úroky z prodlení.","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","arguments":[{"argument":"Stěžovatelé tvrdí, že finanční náhrada je peněžitým dluhem a že prodlení státu zakládá nárok na úroky z prodlení podle § 517 obč. zák., neboť restituční zákon aplikaci obecné úpravy nevylučuje; odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 723/97 a na čl. IV zákona č. 115/1994 Sb., který stanoví splatnost nároku.","courtTreatment":"ACCEPTED","courtSourceRefs":["S0026","S0027","S0031"],"sourceRefs":["S0013","S0014","S0015","S0016"],"importance":"CORE","parties":["V. L.","Ing. L. P."],"courtExplanation":"Ústavní soud považuje názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 723/97 za přesvědčivější a dodává, že stát nemá privilegované postavení a musí počítat s úroky z prodlení, pokud dobrovolně neplní."}],"id":"LQ001","raisedBy":["V. L.","Ing. L. P."],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":3,"REFERENCED":1},"continuity_gated":true}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0026","S0031"],"interpretation":"Finanční náhrada podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. je peněžitým dluhem státu; není-li poskytnuta ve lhůtě splatnosti, vzniká oprávněné osobě nárok na úroky z prodlení podle § 517 občanského zákoníku, neboť restituční zákon aplikaci obecné úpravy nevylučuje.","regulations":"§ 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů","precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":4}},{"sourceRefs":["S0015"],"interpretation":"Ustanovení čl. IV zákona č. 115/1994 Sb. stanoví splatnost nároku na finanční náhradu; po marném uplynutí této lhůty se stát dostává do prodlení.","regulations":"čl. IV zákona č. 115/1994 Sb.","precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1}}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0004","S0005","S0008"],"description":"Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a výroky IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98, jimiž byly zamítnuty žaloby na zaplacení úroků z prodlení.","type":"COURT_DECISION"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","right":"právo na spravedlivý proces"},{"regulations":"čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod","right":"zákaz svévole"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a včasnou, ÚS se jí meritorně zabýval.","sourceRefs":["S0022"]},"findings":[{"reason":"Obecné soudy se řádně nezabývaly námitkami stěžovatelů a aplikovaly překonané stanovisko Nejvyššího soudu, čímž porušily právo na spravedlivý proces.","regulations":"čl. 36 odst. 1 Listiny","reasonSourceRefs":["S0034","S0036"],"right":"právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny)","outcome":"VIOLATED"},{"reason":"Postup obecných soudů byl svévolný, neboť bez dostatečného odůvodnění zamítly nárok na úroky z prodlení, čímž porušily zákaz libovůle.","regulations":"čl. 2 odst. 2 Listiny","reasonSourceRefs":["S0034","S0036"],"right":"zákaz svévole (čl. 2 odst. 2 Listiny)","outcome":"VIOLATED","precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1}}],"bindingInstructions":["Věc se vrací k dalšímu řízení, v němž je třeba znovu posoudit nárok na úroky z prodlení v souladu s právním názorem Ústavního soudu."]},"dispositionType":"GRANTED","operativeOrders":[{"targetAct":"výrok III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a výroky IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98","kind":"QUASH_DECISION","text":"Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a výroky IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98 se zrušují."}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 34, roč. 1993","sourceRefs":["S0025","S0032"],"usage":"DISTINGUISHED","proposition":"Stanovisko, podle kterého vztah věřitele a dlužníka vzniká až od právní moci rozsudku o přiznání finanční náhrady, bylo Ústavním soudem odmítnuto jako nesprávné.","resolvedDecisionId":null}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"legal_sentence_continuity_era":"old_unchallenged","legal_sentence_continuity_sub_variant":"assessed","legal_sentence_continuity_tier":"ai_assessed","legal_sentence_continuity_reason":"Obdobná úprava úroků z prodlení u peněžitého dluhu; závěr o nároku na úroky z prodlení zůstává přenositelný.","legal_sentence_continuity_assessed_against":"2026-07-09","legal_sentence_continuity_counterparts":["89/2012:§1970"],"legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"FOLLOWED":3,"REFERENCED":3}},"precedent_superseded_count":1,"legal_sentence_continuity_old_key":"40/1964:§517","precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":1,"precedent_superseded_hidden":1,"arguments_hidden":0,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":1,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2009:1.US.515.06.1","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2009:1.US.515.06.1"}}