{"document_id":"ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.9.07.2","court":"usoud","case_number":"Pl. ÚS 9/07","ecli":"ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.9.07.2","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=Pl-9-07_2","decision_date":"2010-07-01","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"PARTLY_GRANTED","subject":"Restituce církevního majetku - \"blokační\" ustanovení § 29 zákona o půdě","legal_sentence":"K výroku I. V nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287) Ústavní soud konstatoval, že \"Obecné soudy ... v průběhu řízení opomněly zvážit, že přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. , dle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb. , který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě , ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.\". Tento závěr byl následně potvrzen stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb. ), které se především vyjádřilo k charakteru zákona č. 298/1990 Sb. , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jako zákona restitučního, neboť byl naplněn restituční účel tohoto zákona prostřednictvím výčtu oprávněných osob a dotčeného (převáděného) majetku. Nadto stanovisko převzalo část odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 v části, v níž je výslovně konstatována povinnost zákonodárce vydat restituční zákon, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Uvedené konstatování povinnosti zákonodárce přijmout restituční zákon a naplnit tak legitimní očekávání na straně církevních subjektů je ustáleně reprodukováno v pozdější judikatuře Ústavního soudu [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/04 ; dále usnesení sp. zn. II. ÚS 230/05 ze dne 16. března 2006; usnesení sp. zn. IV. ÚS 509/05 ze dne 19. června 2006; usnesení sp. zn. I. ÚS 679/03 ze dne 10. května 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 1652/07 ze dne 18. července 2007 (ve SbNU nepublikována); bod 29 nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06 ze dne 21. listopadu 2007 (N 201/47 SbNU 597); usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/08 ze dne 6. května 2008; usnesení sp. zn. II. ÚS 2904/08 ze dne 7. ledna 2009 a řadu dalších (ve SbNU nepublikována); naposled nález ze dne 24. června 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06 (N 149/53 SbNU 811)]. Ze smyslu napadeného ustanovení § 29 zákona o půdě a z jeho dosavadní interpretace Ústavním soudem (navázání na shora rekapitulovanou judikaturu) plyne, že jeho účelem není toliko samotná \"blokace\" určité části státního majetku (zčásti též majetku evidovaného ve vlastnictví třetích osob, zejm. obcí), tedy např. snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Účel § 29 zákona o půdě je nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu. Primární hodnotová východiska zákonodárce vtělil do preambulí a úvodních ustanovení restitučních a rehabilitačních zákonů a zákona č. 198/1993 Sb. , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Ústavní soud nelegitimitu režimu a jeho aktů v letech 1948-1989 výslovně konstatoval v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb. ). Nutno dále zdůraznit, že posuzovaná problematika restitucí není Ústavním soudem ani s odstupem dvou desítek let nahlížena jako otázka historické nespravedlnosti, která by se vymykala nástrojům právního státu. V posuzované věci je především zřejmé, že zrušení § 29 zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání prostřednictvím naturální restituce (jako jedné z klíčových metod zmírňování majetkových křivd). Převod vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku na třetí osoby (nabývající tento majetek v dobré víře) by v praxi znamenal podstatné zúžení diskrece zákonodárce o metodách jakéhokoliv budoucího majetkového narovnání, nadto s možnými zvýšenými nároky na státní rozpočet. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí \"zákonů o tomto majetku\" při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků. Ve vztahu k největší části majetku, který je blokačním účinkem dotčen a zůstává ve vlastnictví státu, nelze hovořit o zásahu ústavněprávní relevance, zvláště pokud jde o samotnou dispozici s blokovaným majetkem. Stát se nemůže dovolávat vlastnického práva jako práva základního vůči sobě samému, zvláště pokud dotčený majetek získal pouze za cenu porušení mezinárodně akceptovaných standardů ochrany základních práv a svobod i svých vlastních zákonů. V této souvislosti nelze ani teoreticky presumovat dobrou víru či obdobný subjektivní prvek na straně státu, neboť stát zná objektivně své právo. Nelze tedy považovat za protiústavní zásah, ani pokud stát (fakticky nebo právně) nepřevádí vyhrazenou část majetku, který je formálně v jeho vlastnictví. Ve vztahu k obcím, které v některých případech jsou evidovány jako vlastníci původně církevního majetku, Ústavní soud především shledává, že blokace tohoto majetku není svévolí zákonodárce, který by na základě vlastní politické úvahy či na základě jiné neobhajitelné intence zamýšlel vůči konkrétním obcím nebo vůči celkové úrovni realizace práva na samosprávu zasáhnout. Dotčení těchto obcí je dáno historickou existencí vlastnické plurality před rokem 1948. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. \"Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.\". Ve vztahu k obcím se tak jedná o výhradu, která dle svého smyslu má zabránit kolizím práv a nároků obcí (jako eventuálních nových nabyvatelů) a oprávněných osob (budoucích restituentů). Ústavní soud ve své judikatuře v souvislosti s restitučními spory proto již opakovaně uvedl, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Z kontextu přijímání jednotlivých restitučních předpisů a konstantní judikatury Ústavního soudu je nepochybně zřejmé, že na rozdíl od navrácení historického majetku obcí měl přechod jiného majetku určeného k budoucí restituci na obce zcela specifickou, formální povahu, kdy postavení obce jako osoby povinné v restitučním procesu nebylo Ústavním soudem nikdy zpochybněno. Vzhledem ke shora vymezenému účelu napadeného ustanovení a dosavadní roli obcí v restitučním procesu, kde koncepčně vystupují i jako osoby povinné, se tak v obecné rovině nejeví samotná blokace určitého specifického majetku, byť evidovaného jako vlastnictví obcí, jako účinek nepřiměřený. V této rovině nelze zájmy samosprávných obcí na jedné straně a autonomních církví a náboženských společností na straně druhé stavět do protikladu. I z mezinárodní komparace plyne reflexe specifické role církví ve společnosti. Historická role církví ve společnosti a na veřejnost orientovaný charakter jejich činností je do jisté míry odlišuje od jiných fyzických či právnických osob a zároveň umožňuje jejich komparaci - co do požadavku nezávislosti na státu - s místními samosprávami (obcemi), které jsou jako celky rovněž neoddělitelné od individuálního práva občana na sebeurčení. Při abstraktním přezkumu ústavnosti Ústavní soud není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. Pokud napadené ustanovení hovoří o \"církvích, náboženských společnostech, řádech a kongregacích\", není jiného rozumného výkladu, než že se jedná o entity existující s vlastní právní subjektivitou podle platného práva, ať už byly chápany jako církevní právnické osoby uvnitř církví a náboženských společností nebo vedle nich, které byly subjektem věcného práva k majetku, z něhož církve a náboženské společnosti čerpaly prostředky pro naplňování svých cílů a jehož odejmutí proto pociťovaly jako majetkovou křivdu. Ve vztahu k nim se pak jedná o takový majetek, který de iure nebo de facto přešel na stát v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a to v důsledku majetkové křivdy. Vymezení okruhu dotčeného majetku v ustanovení § 29 zákona o půdě je dostatečně určité, neboť existence věcného práva (resp. pozbytí práva k majetku, jehož odejmutím byla způsobena křivda) v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností, a je nerozhodné, že státní orgány nevedou kompletní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na zrušení § 29 zákona o půdě , neboť toto ustanovení protiústavním není. V rámci dosaženého ústavně konformního výkladu shledal, že účel i prostředek obsažené v napadeném ustanovení obstojí při poměřování s ústavními principy. K výroku II. Naléhavost veřejného zájmu na odstranění právní nejistoty plynoucí z provizorního právního stavu (zákon č. 298/1990 Sb. ve spojení s § 29 zákona o půdě ) k dnešnímu dni již přesahuje tolerovatelnou a ospravedlnitelnou mez. Nepřijetí zvláštního zákona, k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu devatenácti let, ač byl Ústavním soudem na problematičnost své nečinnosti upozorňován, je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje čl. 1 odst. 1 Ústavy . Ústavní soud konstatuje, že kromě explicitního zákonného podkladu v ustanovení § 29 zákona o půdě má legitimní očekávání církví a náboženských společností základ i v celkové koncepci restitučního procesu po roce 1989, který ani v jednotlivých restitučních ustanoveních, ale ani jako celek, nemůže být vykládán v neprospěch celých skupin subjektů (osob). To, co Ústavní soud ve své judikatuře označuje jako legitimní očekávání, je nepochybně trvajícím a konkrétním majetkovým zájmem spadajícím pod čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Nemožnost realizovat tento majetkový zájem (resp. dosáhnout kompenzace) po dobu devatenácti let tak podle názoru Ústavního soudu splňuje hledisko protiústavnosti, spočívající v opomenutí legislativně vyřešit systémový a komplexní problém, na nějž byl zákonodárce Ústavním soudem opakovaně upozorňován. Legitimita účelu tohoto zásahu (nečinnosti) mohla trvat po určité přechodné období v době přijímání nejzásadnějších kroků společenské transformace, není však udržitelná ad infinitum. Ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny základních práv a svobod . Ústřední princip konfesně neutrálního státu je realizován kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí. Pro následující úvahy je podstatné, zda a do jaké míry představuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech (jako součást ideologické a náboženské neutrality státu), nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů. Současný stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy je stát v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví a náboženských společností, navíc bez zjevné vazby na výnosy ze zadržovaného historického majetku církví, tak ve svých důsledcích porušuje čl. 16 odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením a tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů, a zvláště pak čl. 16 odst. 2 Listiny, a to v hospodářské složce církevní autonomie.","metadata_regulation_keys":["119/1990:§2","172/1991:§1","172/1991:§2","172/1991:§4","20/1987","218/1949","229/1991:§29","229/1991:§11","229/1991:§6","229/1991:§4","229/1991:§7","253/2003","279/1949:§30","290/2002:§3","290/2002:§6","298/1990","4/1945","40/1964:§696","403/1990:§1","87/1991:§6","87/1991:§1","87/1991:§8","92/1991:§3","1/1993:čl1","1/1993:čl101","1/1993:čl8","100/1960:čl86","100/1960:čl16","143/1968:čl4","2/1993:čl2","2/1993:čl4","2/1993:čl11","2/1993:čl15","2/1993:čl16","209/1992:čl1","209/1992:čl9","294/1990","556/1990"],"analysis":{"proceedingType":"NORM_CONTROL_STATUTE","subject":"Restituce církevního majetku - \"blokační\" ustanovení § 29 zákona o půdě","facts":[{"sourceRefs":["S0007","S0009"],"text":"Skupina senátorů podala návrh na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, který zakazuje převádět majetek původně vlastněný církvemi, náboženskými řády a kongregacemi do přijetí zvláštních zákonů o tomto majetku."},{"sourceRefs":["S0011","S0037"],"text":"Toto ustanovení bylo přijato v roce 1991 jako dočasné opatření s očekáváním, že bude brzy nahrazeno zvláštním zákonem o církevním majetku. Zákonodárce se tím zavázal k budoucímu legislativnímu řešení."},{"sourceRefs":["S0012","S0014"],"text":"Od roku 1991 do podání návrhu (2007) uplynulo více než 15 let, aniž by byl zvláštní zákon přijat. Tato dlouhodobá nečinnost podle navrhovatele zakonzervovala přechodný stav a porušila legitimní očekávání církví a vlastnická práva obcí, které nemohou s blokovaným majetkem volně nakládat."}],"legalQuestions":[{"issueType":"NORM_CONSTITUTIONALITY","question":"Zda je § 29 zákona o půdě protiústavní z důvodu dlouhodobé nečinnosti zákonodárce a porušení principu právní jistoty a vlastnického práva.","sourceRefs":["S0012","S0014"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0045","S0046","S0073"],"testApplied":"PROPORTIONALITY","text":"Ústavní soud provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že § 29 je vhodný, potřebný a přiměřený k dosažení legitimního cíle (zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o církevním majetku). Dlouhodobá nečinnost zákonodárce nečiní toto ustanovení protiústavním; náprava spočívá v konstatování protiústavní nečinnosti, nikoli v derogaci.","outcome":"REJECTED_ON_MERITS"},"arguments":[{"argument":"Navrhovatel netvrdí, že by § 29 byl protiústavní sám o sobě, ale že stav vzniklý jeho dlouhodobým trváním bez přijetí předpokládaného zákona je protiústavní, neboť porušuje právní jistotu a vlastnická práva obcí.","courtTreatment":"REJECTED","courtSourceRefs":["S0057","S0073"],"sourceRefs":["S0012"],"importance":"CORE","parties":["skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky"],"courtExplanation":"Ústavní soud neshledal, že by § 29 byl protiústavní; jeho účel (ochrana majetku pro budoucí restituci) je legitimní a prostředky přiměřené. Zrušení by nevedlo k nápravě, ale naopak by ztížilo budoucí restituci."}],"id":"LQ001","raisedBy":["skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":26,"REFERENCED":16},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"},{"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","question":"Zda dlouhodobá nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního zákona o církevním majetku je protiústavní a porušuje ústavně zaručená práva.","sourceRefs":["S0008","S0012"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0130"],"text":"Ústavní soud konstatoval, že nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního zákona o církevním majetku po dobu 19 let je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tato nečinnost zasahuje do legitimního očekávání církví, omezuje jejich nezávislost a brání obcím v nerušeném výkonu vlastnického práva a samosprávy.","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"arguments":[],"id":"LQ002","raisedBy":["skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky"],"precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":24,"REFERENCED":7},"arguments_hidden":1}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0039"],"interpretation":"Ustanovení nelze chápat pouze jako blokační, nýbrž jako závazek zákonodárce přijmout v budoucnu zvláštní zákon o vypořádání historického majetku církví; dispoziční omezení slouží k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zákona.","regulations":"§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2,"FOLLOWED":25,"REFERENCED":16},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":2,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"},{"sourceRefs":["S0100","S0103"],"interpretation":"Legitimní očekávání církví na majetkové vypořádání, založené na § 29 zákona o půdě a ustálené judikatuře Ústavního soudu, spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu jako majetkový zájem.","regulations":"čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":24,"REFERENCED":14},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0009"],"description":"§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku","type":"STATUTE"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 1 Ústavy, čl. 11, 15, 16 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě","right":"vlastnické právo (čl. 11 Listiny), právo na samosprávu (čl. 8, 101 Ústavy), svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15, 16 Listiny), právní jistota (čl. 1 Ústavy)"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Návrh byl podán oprávněnou skupinou senátorů podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a splňuje formální náležitosti.","sourceRefs":["S0024"]},"findings":[{"reason":"§ 29 zákona o půdě sám o sobě není protiústavní; jeho účel je legitimní a prostředky přiměřené. Protiústavní je až dlouhodobá nečinnost zákonodárce, která byla konstatována samostatným výrokem.","regulations":"čl. 1 Ústavy, čl. 11, 15, 16 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě","reasonSourceRefs":["S0073"],"right":"vlastnické právo (čl. 11 Listiny), právo na samosprávu (čl. 8, 101 Ústavy), svoboda náboženského vyznání (čl. 15, 16 Listiny), právní jistota (čl. 1 Ústavy)","outcome":"NOT_VIOLATED","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":1,"FOLLOWED":19,"REFERENCED":11},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":1,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"}]},"dispositionType":"PARTLY_GRANTED","operativeOrders":[{"targetAct":"§ 29 zákona č. 229/1991 Sb.","kind":"REJECT","text":"Návrh na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se zamítá."},{"targetAct":"nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona o církevním majetku","kind":"FIND_VIOLATION","text":"Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod."}],"dissentingOpinions":[{"summary":"Nesouhlasí s oběma výroky. § 29 nezakládá legitimní očekávání; nečinnost není protiústavní; naopak § 29 měl být zrušen pro zásah do vlastnického práva třetích osob.","judges":["Vladimír Kůrka"]},{"summary":"Nesouhlasí s oběma výroky. § 29 je protiústavní a měl být zrušen s odkladem; nečinnost je důsledkem, ale výrok II neřeší situaci obcí; test proporcionality byl použit k ochraně neústavního ustanovení.","judges":["Jiří Mucha"]},{"summary":"Nesouhlasí s oběma výroky. § 29 měl být zrušen pro rozpor s právem obcí na samosprávu (čl. 101 odst. 3 Ústavy); nečinnost není protiústavní, neboť § 29 nezakládá legitimní očekávání.","judges":["Jan Musil"]},{"summary":"Nesouhlasí s oběma výroky. § 29 je protiústavní pro dlouhodobé omezení vlastnického práva obcí; nečinnost je protiústavní, ale nezakládá legitimní očekávání restitucí; měl být zrušen s odkladem.","judges":["Pavel Rychetský"]}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"Pl. ÚS 20/05","sourceRefs":["S0086"],"usage":"FOLLOWED","proposition":"Koncept protiústavní nečinnosti zákonodárce: pokud si zákonodárce uloží povinnost přijmout právní úpravu a neučiní tak, může vzniknout protiústavní stav.","resolvedDecisionId":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.20.05","precedent_source_units":[],"precedent_target_units":["legal_question:1000","legal_question:2000"],"precedent_target_id":"ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.20.05"}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":3,"FOLLOWED":33,"REFERENCED":21},"superseded_gated":true,"superseded_count_hidden":3,"superseded_usage":"DISTINGUISHED"},"precedent_superseded_count":4,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":4,"precedent_superseded_hidden":4,"arguments_hidden":1,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":0,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.9.07.2","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.9.07.2"}}