{"document_id":"ECLI:CZ:US:2011:1.US.3248.10.1","court":"usoud","case_number":"I. ÚS 3248/10","ecli":"ECLI:CZ:US:2011:1.US.3248.10.1","url":"https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-3248-10_1","decision_date":"2011-05-17","decision_type":"Nález","case_domain":"CONSTITUTIONAL","disposition_type":"GRANTED","subject":"Ochrana vlastnictví soudy v souvislosti s vyvlastněním majetku za komunistického režimu","legal_sentence":"Ústavní soud uvádí, že se skutkově srovnatelnou věcí ve své rozhodovací nálezové praxi již zabýval, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509). V uvedené věci sp. zn. IV. ÚS 42/09 stěžovatelé (či jejich právní předchůdci) byli v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ). Dále z jednání s pracovníky pozemkového úřadu v roce 1993 vyplynulo, že o vlastnictví tehdejších stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb a stěžovatelé byli do katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství ve znění opravného usnesení soudu, resp. na základě soudního rozhodnutí (srov. bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ). Z toho Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 vyvodil závěr, že stěžovatelé žádný objektivní důvod k podání restituční žaloby neměli (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ). Právní předchůdci stěžovatelů byli nejen subjektivního přesvědčení o svém vlastnictví sporných pozemků, ale - mimo jiné v době rozhodné k uplatnění restitučního nároku - se zřetelem ke všem okolnostem (tedy objektivně) v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. S ohledem na shora vysvětlenou skutkovou podobnost nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a nyní posuzované věci dopadají právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 i na případ nynějších stěžovatelů. Tudíž - podle uvedeného nálezu - nebylo vůbec nutné zkoumat - jak činily obecné soudy v nynější věci - zda k vydržení sporných pozemků na straně stěžovatelů došlo (a nebylo tak nezbytné řešit, zda si stěžovatelé mohli ke své dobré víře připočíst dobrou víru svých právních předchůdců před rokem 1998). Obecné soudy totiž - v intencích nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 - postupovaly protiústavně již tím, že byla založena a po velmi dlouhou dobu trvala dobrá víra stěžovatelů (a jejich právních předchůdců) jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci a že (obecné soudy) neinterpretovaly a neaplikovaly právo tak, aby poskytly ochranu důvěře stěžovatelů (a jejich právních předchůdců) ve správnost aktů veřejné moci, neboť postupovaly v rozporu s dobrou vírou stěžovatelů, jejímž strůjcem byl právě sám stát. Ústavní soud však přihlédl ke skutečnosti, že v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku byli stěžovatelé v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, a tudíž by uplatnění restitučního nároku bylo zcela nesmyslné. O této skutečnosti rovněž svědčila evidence vlastnických práv (výpis z evidence z let 1986 a 1990), stěžovatelé se jako vlastníci rovněž chovali (nájem předmětné nemovitosti). I stát se k nim jako k vlastníkům choval a nijak nezpochybňoval jejich vlastnické právo. Stěžovatelé tak zjevně nechtěli obcházet restituční zákonodárství, ale legitimním způsobem se domáhali ochrany vlastnického práva. Jinými slovy, jestliže v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku existovala dobrá víra na straně osoby oprávněné podle restitučních zákonů v to, že je vlastníkem, nelze zpravidla pozdější určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství považovat. V nyní posuzované věci je v bodech 13 až 26 odůvodnění tohoto nálezu vysvětleno, že stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdci) byli v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku (podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Nadto okolnosti, o které svou dobrou víru opírali, jsou obdobné okolnostem zmíněným v citované nálezové judikatuře Ústavního soudu; proto ta na nyní posuzovanou věc dopadá. Tudíž právní předchůdci neměli objektivní (rozumný) důvod k uplatnění restituční žaloby. Proto ani v nyní posuzované věci o obcházení restitučního zákonodárství v naznačeném smyslu jít nemohlo. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelé se legitimním způsobem domáhali ochrany vlastnického práva, neboť neobcházeli restituční zákonodárství. Bylo proto povinností obecných soudů neignorovat fakt, že předmětné vyvlastnění značilo protiprávní odnětí vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelů; měly z toho vyvodit náležité důsledky. Tedy soudy nebyly oprávněny - z důvodu uvedené protiprávnosti - předmětné vyvlastnění aprobovat a zpětně mu poskytnout právní ochranu tím, že jen z důvodu předmětného vyvlastnění konstatovaly neplatnost příslušné kupní smlouvy (z roku 1997 mezi právními předchůdci stěžovatelů jako prodávajícími a stěžovateli jako kupujícími sporné pozemky) a toliko na podkladě takové argumentace určily vlastnictví státu, a naopak zamítly (vzájemnou) určovací žalobu stěžovatelů. Krajský soud a Nejvyšší soud takovým formalistickým výkladem podústavního práva porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejich základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Tu platí, že se totalitní režim v letech 1948-1989 vyznačoval silným despektem (nejen) k soukromému vlastnictví. [Ostatně i sám krajský soud, aniž by to však důsledně promítl do svých závěrů, v napadeném rozsudku konstatoval - i když patrně jen v diskusní a v poněkud bagatelizující textaci \"lze připustit\" - že v době nesvobody existovaly \"i\" případy, kdy se stát chopil držby pozemků bez právního důvodu.] Dále platí, že i jen samotné dovolání se základních lidských práv a svobod - tedy i ochrany svého majetku - mohlo být samo o sobě a často i bylo v době totalitního státu důvodem perzekuce. Konečně samotné napadené rozsudky uvádějí, že sporné pozemky byly užívány právě státem (armádou) - tedy státem tehdy totalitním. Z uvedených tezí plyne, že výtku právním předchůdcům stěžovatelů ze strany krajského soudu a Nejvyššího soudu, že se nezajímali o důvod užívání sporných pozemků orgány totalitního státu - a že se nechovali jako vlastníci, např. tak, že by se domáhali placení nájemného za užívání pozemků jako svých vlastních - je nutno hodnotit jako krajně necitlivou, extrémní a ignorující drsnou realitu tehdejší doby.","metadata_regulation_keys":["22/1964","40/1961:§27","40/1961:§25","40/1964:§134","40/1964:§129","87/1991:§6","87/1991:§5","91/1960:§14","99/1963:§157","99/1963:§80","1/1993:čl1","2/1993:čl11","2/1993:čl36"],"analysis":{"proceedingType":"CONSTITUTIONAL_COMPLAINT","subject":"Ochrana vlastnictví soudy v souvislosti s vyvlastněním majetku za komunistického režimu","facts":[{"sourceRefs":["S0006","S0040"],"text":"V roce 1962 došlo rozhodnutím Okresního národního výboru v Břeclavi k vyvlastnění sporných pozemků původním vlastníkům F. F. a K. Z. (provdané S.) pro účely vojenské bytové výstavby, a to bez vyplacení náhrady."},{"sourceRefs":["S0011","S0022","S0024"],"text":"Původní vlastníci zůstali i po vyvlastnění evidováni v katastru nemovitostí jako vlastníci; v roce 1976 měl F. F. identifikaci parcel, kde byl uveden jako výlučný vlastník, a v 80. letech proběhla dědická řízení potvrzující vlastnictví B. O. a K. S."},{"sourceRefs":["S0026","S0027"],"text":"Po roce 1990 stát vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů nezpochybňoval; v roce 1991 vojenská správa akceptovala výpověď z užívání pozemku a uvedla, že pozemek nepotřebuje."},{"sourceRefs":["S0006"],"text":"V roce 1997 stěžovatelé J. P. a L. P. koupili sporné pozemky od K. S. a B. O. na základě kupní smlouvy a byli zapsáni v katastru nemovitostí."},{"sourceRefs":["S0008","S0022"],"text":"V roce 1998 se stěžovatelé v rámci stavebního řízení dozvěděli o tvrzených vlastnických nárocích státu; duplicitní zápis vlastnictví státu se v katastru objevil až v roce 1999 nebo 2000."}],"previousProceedings":[{"fileNumber":"11 C 209/2005-249","sourceRefs":["S0005"],"outcomeSummary":"Zamítl žalobu České republiky - Ministerstva obrany o určení vlastnictví a vyhověl vzájemné žalobě stěžovatelů o určení, že pozemky patří do jejich společného jmění.","court":"Okresní soud v Břeclavi","decisionDate":"10. 11. 2008"},{"fileNumber":"14 Co 168/2009-283","sourceRefs":["S0007","S0008"],"outcomeSummary":"Změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil vlastníkem pozemků Českou republiku - Ministerstvo obrany a vzájemnou žalobu stěžovatelů zamítl. Dovodil, že právní předchůdci stěžovatelů nebyli v dobré víře, a proto nedošlo k vydržení.","court":"Krajský soud v Brně","decisionDate":"17. 12. 2009"},{"fileNumber":"28 Cdo 2851/2010-317","sourceRefs":["S0009"],"outcomeSummary":"Zamítl dovolání stěžovatelů a ztotožnil se s odůvodněním krajského soudu.","court":"Nejvyšší soud","decisionDate":"23. 8. 2010"}],"legalQuestions":[{"question":"Zda obecné soudy porušily základní právo stěžovatelů vlastnit majetek a na spravedlivý proces tím, že neposkytly ochranu jejich dobré víře (a dobré víře jejich právních předchůdců) ve vlastnictví pozemků, která byla založena a udržována akty státu, a místo toho aprobovaly vyvlastnění bez náhrady.","sourceRefs":["S0010","S0011"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0033","S0034","S0092"],"text":"Ústavní soud shledal, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neposkytly ochranu dobré víře stěžovatelů a jejich právních předchůdců, která byla založena a udržována akty státu (evidence vlastnictví, dědická řízení, akceptace výpovědi z užívání).","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","arguments":[{"argument":"Stěžovatelé tvrdili, že byli v dobré víře, že jsou vlastníky, neboť v katastru nemovitostí byli zapsáni jako vlastníci a stát jejich vlastnictví dlouhodobě nezpochybňoval.","courtTreatment":"ACCEPTED","courtSourceRefs":["S0033","S0034"],"sourceRefs":["S0011"],"importance":"CORE","parties":["J. P. a L. P."],"courtExplanation":"Ústavní soud shledal, že dobrá víra stěžovatelů a jejich právních předchůdců byla založena a udržována akty státu, a proto obecné soudy měly poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu."}],"id":"LQ001","raisedBy":["J. P. a L. P."],"continuity_era":"old_unchallenged","continuity_sub_variant":"impact_unassessed","continuity_tier":"ai_assessed","continuity_reason":"Nová úprava držby a poctivosti může ovlivnit posouzení dobré víry.","continuity_assessed_against":"2026-07-25","continuity_counterparts":["89/2012:§995","89/2012:§3001"],"continuity_assessment":[{"key":"89/2012:§3001","relation":"MAY_AFFECT","reason":"Úprava bezdůvodného obohacení poctivého příjemce se může dotknout náhrady."}],"continuity_old_key":"40/1961:§27","precedent_cited_by_counts":{"REFERENCED":1},"arguments_hidden":1,"precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":2,"precedent_relies_on_superseded":false},{"question":"Zda obecné soudy porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a vlastnictví tím, že formalisticky aplikovaly restituční předpisy a považovaly určovací žalobu stěžovatelů za obcházení restitučního zákonodárství, aniž by přihlédly k tomu, že stěžovatelé (a jejich právní předchůdci) byli v době běhu restitučních lhůt v dobré víře, že jsou vlastníky.","sourceRefs":["S0010","S0011"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0053","S0055","S0093"],"text":"Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy formalistickým výkladem restitučních předpisů a označením určovací žaloby za obcházení restitučního zákonodárství porušily čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelé neměli objektivní důvod k podání restitučního návrhu.","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","arguments":[],"id":"LQ002","raisedBy":["J. P. a L. P."],"precedent_cited_by_counts":{"REFERENCED":1},"arguments_hidden":2,"continuity_gated":true,"precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false},{"question":"Zda obecné soudy porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a vlastnictví tím, že dospěly k objektivně neobhajitelnému závěru, že právní předchůdci stěžovatelů nebyli v dobré víře při držbě pozemků v období totalitního režimu, a že si stěžovatelé nemohou připočíst dobu jejich držby k vydržení.","sourceRefs":["S0010","S0011"],"courtAssessment":{"sourceRefs":["S0078","S0080","S0094"],"text":"Ústavní soud shledal, že závěr obecných soudů o nedostatku dobré víry právních předchůdců stěžovatelů je objektivně neobhajitelný a extrémní, neboť nerespektuje poměry totalitního státu a důkazy o dobré víře. Tím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.","outcome":"VIOLATION_FOUND"},"issueType":"FUNDAMENTAL_RIGHT","arguments":[],"id":"LQ003","raisedBy":["J. P. a L. P."],"arguments_hidden":2,"continuity_gated":true}],"regulationInterpretations":[{"sourceRefs":["S0063"],"interpretation":"Pojem dobrá víra a vydržení je nutno interpretovat v souvislosti s poměry v totalitním státu, tedy s neexistencí státu právního a demokratického.","regulations":"§ 134 odst. 1 občanského zákoníku, § 130 odst. 1 občanského zákoníku","precedent_cited_by_counts":{"FOLLOWED":1},"continuity_gated":true,"precedent_relies_on_gated":true,"precedent_relies_on_count_hidden":1,"precedent_relies_on_superseded":false},{"sourceRefs":["S0052"],"interpretation":"Jestliže v době běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku existovala dobrá víra na straně oprávněné osoby v to, že je vlastníkem, nelze zpravidla pozdější určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství považovat.","regulations":"§ 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích","precedent_cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2},"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_count_hidden":2,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED"},{"sourceRefs":["S0041"],"interpretation":"Důkazní břemeno o vyplacení náhrady za vyvlastnění leží na státu, který tvrdí existenci vyvlastnění jako právního titulu.","regulations":"§ 27 odst. 4 zákona č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky","continuity_gated":true}],"review":{"scope":{"challengedActs":[{"sourceRefs":["S0003"],"description":"Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283","type":"COURT_DECISION"}],"allegedViolations":[{"regulations":"čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","right":"Právo vlastnit majetek"},{"regulations":"čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","right":"Právo na spravedlivý proces"},{"regulations":"čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky","right":"Právní jistota"}]},"admissibility":{"overallStatus":"ADMISSIBLE","reason":"Ústavní stížnost byla projednána meritorně, aniž by byla shledána nepřípustnou.","sourceRefs":["S0003"]},"findings":[{"reason":"Obecné soudy neposkytly ochranu dobré víře stěžovatelů a formalisticky aplikovaly restituční předpisy.","regulations":"čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0092","S0093"],"right":"čl. 11 odst. 1 Listiny (právo vlastnit majetek)","outcome":"VIOLATED","precedent_cited_by_counts":{"REFERENCED":1}},{"reason":"Obecné soudy přijaly objektivně neobhajitelné závěry o nedostatku dobré víry a formalistický výklad.","regulations":"čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod","reasonSourceRefs":["S0094"],"right":"čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces)","outcome":"VIOLATED"},{"reason":"Obecné soudy neposkytly ochranu důvěře stěžovatelů v akty státu.","regulations":"čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky","reasonSourceRefs":["S0095"],"right":"čl. 1 odst. 1 Ústavy (právní jistota)","outcome":"VIOLATED","precedent_cited_by_counts":{"REFERENCED":1}}]},"dispositionType":"GRANTED","operativeOrders":[{"targetAct":"Rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně","kind":"QUASH_DECISION","text":"Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2851/2010-317 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009 č. j. 14 Co 168/2009-283 se zrušují."}],"precedentLinks":[{"fileNumber":"IV. ÚS 42/09","sourceRefs":["S0017","S0032"],"usage":"FOLLOWED","proposition":"Obecné soudy jsou povinny poskytnout ochranu důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci a nepostupovat v rozporu s dobrou vírou stěžovatelů.","resolvedDecisionId":"ECLI:CZ:US:2009:4.US.42.09.1","precedent_source_units":["legal_question:1000"],"precedent_target_units":["interpretation:900000","finding:950001"],"precedent_target_id":"ECLI:CZ:US:2009:4.US.42.09.1"}],"caseDomain":"CONSTITUTIONAL"},"found":true,"reviewed_decision_id":"ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2851.2010.1","legal_sentence_precedents":{"cited_by_counts":{"DISTINGUISHED":2,"REFERENCED":1},"superseded_gated":true,"superseded_count_hidden":2,"superseded_usage":"DISTINGUISHED"},"precedent_superseded_count":5,"precedent_superseded_gated":true,"precedent_superseded_usage":"DISTINGUISHED","public_gate":{"mode":"public","precedent_links_hidden":3,"precedent_superseded_hidden":5,"arguments_hidden":5,"arguments_preview":1,"continuity_hidden":4,"continuity_preview":1,"relations_preview":1,"login_path":"/api/auth/oauth/keycloak/start","indexable":true,"canonical_url":"https://fragmea.com/judikatura/rozhodnuti/ECLI:CZ:US:2011:1.US.3248.10.1","json_url":"https://app-api.fragmea.com/api/public/v3/decision/ECLI:CZ:US:2011:1.US.3248.10.1"}}